Úvaha reaguje na konkrétní novinový článek a zároveň věcně reflektuje dnes tak  často jednostranně zaměřené, emočně subjektivně předkládané názorové postoje, které se  týkají ústavní výchovy. 

V Hradci Králové, 9. 9. 2010

V  MF Dnes byl 6. září vytištěn zajímavý text s poutavým a emočně silným názvem „I ty půjdeš do děcáku!“, kritizující necitlivé překračování hranice, vymezující oprávněnost důvodů pro úřední odebírání ohrožených dětí z rodin a jejich umísťování do péče ústavů a domovů. Na uvedených příkladech poukazoval na kontroverzní praxi odebírání dětí i v takových situacích, kdy mají ve svých rodinách vytvořené pozitivní emoční vazby a nijak citově nestrádají. Důvodem jejich odejmutí je nedostatečné materiálního zajištění, které rodina v potřebné míře není schopna zabezpečit a děti tak z pohledu zákona jsou v takovém prostředí ohrožené a strádají. Těchto případů, kdy stát ve své ochranitelské roli razantně intervenuje do rodinného systému a  odebírá dítě z rodiny i v situacích sociální nouze, spojené s nevyhovujícími bytovými podmínkami a zdravotními standardy, již dlouhodobě přibývá. Tento trend, umocněný aktuální ekonomickou situací, akcentuje význam základní otázky: 

do kdy, proč a jak podporovat rodinu v zájmu zachování původního prostředí dítěte a kdy je již nutné se v jeho zájmu proti ní vymezit a dítě z jejího prostředí odejmout.

Tato úvaha je nezbytným východiskem k přijetí systémového řešení, vypovídajícího nejen o aktuálních společenských a politických prioritách, ale také o ekonomických možnostech ve vztahu k akceptaci odborných stanovisek, zabývajících se problematikou potřeb, oprávněných zájmů a práv dětí.  Opakovaná kritika Evropské unie vysokého počtu dětí v institucionální péči by tak neměla být jediným impulsem k hlubšímu zamyšlení a k přijetí potřebných změn.

Z pozice dlouholetého profesního zájmu a důkladné znalosti velkého počtu kauz ohrožených dětí umísťovaných do školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, považuji za potřebné připomenout, že situace při rozhodování a hledání optimálního řešení je ještě mnohem složitější a vícevrstevnější, než naznačuje zmíněný článek a ani samotné kritérium kvality emočních vazeb nemusí být dostatečné. Je pravdou, že do dětských domovů jsou mnohé děti umísťovány zbytečně, kdy závažnost a charakteristika jejich problémů neodpovídá zvolenému řešení a kdy nebyly vyčerpány alternativní postupy a jiné možnosti, jak vyřešit jejich situaci.  Případy odebírání emočně saturovaných dětí z rodin pouze z důvodů jejich chudoby patří mezi ně. Ovšem situace nebývá často tak jednoznačná, neboť k závažným sociálním důvodům bývají přidružena i závažná rizika zdravotní a výchovná. Pozitivní emoční vztah k dítěti vykazují často i rodiče s ohrožujícím chováním a rizikovým životním stylem, bez potřebné motivace a náhledu ke změně, nebo bez potřebných rodičovských kompetencí. I v takovém problémovém rodinném systému, s vlastními odlišnými pravidly, normami a hodnotami, může mít dítě navázané pozitivní emoční vazby a nemusí nijak citově strádat, ale přesto je zřejmé, že jeho osobnostní potenciál je destruován a vývoj těžce narušen. Kromě těchto krajních poloh existuje celá škála dalších situací, které nutně vyžadují k správnému posouzení důkladnou znalost a řešení se musí opírat o odborný mezioborový přístup v rámci svolaných případových setkání, koordinovaných příslušným sociálním pracovníkem. Bohužel, tento model řešení situace ohrožených dětí není zatím příliš obvyklý a nemá ani potřebnou zákonnou oporu.

Příčin selhávající prevence s následkem vysokého počtu dětí odebíraných rodinám a umísťovaných do institucionální péče je samozřejmě více a výrazně poddimenzovaný počet sociálních „terénních“ pracovníků, kteří nemohou obsáhnout a včas efektivně řešit všechny případy ohrožených rodin, je jednou z nich.

Přes množství provedených analýz a proklamací nejlepších zájmů dětí bohužel stále existuje vysoké procento dětí, které se umisťují z rodin do institucionální péče nejenom zbytečně a nesprávně, ale naopak také pozdě, kdy jejich dlouhodobý pobyt v těžce rozvráceném rodinném prostředí způsobuje často nevratné závažné osobnostní poškození a změny. Přestože příslušné instituce nikdy nemohou nahradit harmonické rodinné prostředí, jsou a pravděpodobně i v budoucnu budou pro mnohé děti jediným reálným řešením jejich situace. Množství případů týraných, zanedbávaných a zneužívaných dětí, včetně nedostatečného počtu kvalitních náhradních rodin, tento názor potvrzuje. Základním smyslem dětských domovů a ústavů je pomoc, nikoliv trest a také v tomto smyslu nabízejí zázemí a potřebné odborné služby dětem, které jsou ve svých rodinách ohroženy, nebo které z důvodů výchovného selhání rodičů se stávají pro sebe i své okolí rizikem. Tato školská zařízení, propojená prostřednictvím diagnostických ústavů, nabízejí komplexní služby, mezi kterými je vždy prioritně zastoupena složka pedagogická.

Je zřejmé, že současný systém péče je nutné transformovat do moderní podoby, kdy těžiště služeb bude více směrováno ohroženým rodinám v rámci preventivních, podpůrných a sanačních programů a společně s institucionální péčí a službami neziskového sektoru bude vytvářet otevřený systém, založený na principech mezioborové spolupráce. V resortu školství je v tomto smyslu na základě Vládního usnesení a vyplývajícího Národního akčního plánu k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti zpracována Rámcová koncepce transformace, která na připravených a v současnosti schvalovaných pilotních projektech může v praxi ověřit účinnost a uskutečnitelnost deklarovaných principů.

Ovšem jedním ze základních  předpokladů pro nezbytnou spolupráci všech zúčastněných, bez které se potřebná změna parametrů systému péče o ohrožené děti nemůže podařit, je  změna myšlení a postojů. Bohužel současná praxe opakovaně dokládá, jak pevně jsou zakódované některé názorové stereotypy a jak velké bariéry nedůvěry až nevraživosti existují mezi zástupci různých participujících subjektů, kdy například slovo ústav nebo dětský domov je pro mnohé pracovníky neziskového sektoru synonymem pro pasťák, polepšovnu nebo děcák, s esencí všech negativních a nehumánních atributů a s vysokým potenciálem k páchání nenapravitelných emočních škod na dětech, a naopak pro mnohé pracovníky domovů a ústavů jsou neziskové organizace sdružení nekompetentních a nekvalifikovaných osob s mesiášským komplexem a s  absencí potřebného řádu, kontroly a odpovědnosti. A napříč celým spektrem jsou s oblibou pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí vykreslovány jako rutinní byrokrati, řídící se rigidně literou zákona, bez schopnosti empatie, kreativity a náhledu, kteří místo potřebné pomoci pouze dohlížejí a kontrolují.

Pokud se tyto postoje nezmění a zúčastnění budou vzájemné bariéry dále zvětšovat účelovým a nepravdivě zobecňujícím uváděním vybraných příkladů, dokládajících správnost svých pozic a poukazujících na nekompetentnost okolí, bude faktická změna celého systému pouhou fikcí.              

 

PhDr. Pavel Janský, Ph.D.

ředitel Dětského diagnostického ústavu Hradec Králové